Věštírna v Delfách

Místo, kde Bohové promlouvali k lidem

Věštírna v Delfách byla součástí posvátného okrsku Apollónova nad městem Delfy ve Fókidě, asi 150 km severozápadně od Athén. Ale Delfy nebyly jen geografickým středem tehdejšího imaginárního kosmu. Byly středem duchovním, posvátným, filosofickým a etickým. Centrem, kde se po více než tisíc let lidstvo ptalo na to nejzásadnější: kdo jsem, jak žít, co přijde.

Historické reálie: od počátků po zánik

Místo bylo osídleno a užíváno k posvátným účelům patrně již od 14. století před Kristem. Podle pověsti tu měla před Apollónem chrám a věštírnu Bohyně Země, Gaia. Její svatyně byla střežena dračím Bohem Pýthónem. Bůh Slunce a světla Apollón se proměnil v delfína, doplaval do Delf, zabil Pýthóna, svatyni si přivlastnil a stal se jejím patronem. Odtud pochází jméno Pýthia – věštkyně, kněžka Apollónova. Kromě Apollóna se zde uctíval také Dionýsos a Athéna.

Věštírna v Delfách

• 8. – 7. století př. n. l. – Vznik prvního kamenného chrámu a počátek mezinárodního věhlasu věštírny.
• 6. století př. n. l. – Zlatý věk Delf. Stavba velkého Apollónova chrámu (několikrát přestavovaného po zemětřeseních a požárech). Delfy se stávají panhelénskou svatyní – místem, které překračuje hranice jednotlivých řeckých městských států.
• 582 př. n. l. – Zahájení Pýthických her, druhých nejvýznamnějších po olympijských, pořádaných každé čtyři roky na počest Apollóna.
• 480 př. n. l. – Před bitvou u Thermopyl i Salamíny přichází Athéňané do Delf pro věštbu. Pýthia jim sdělí záhadnou odpověď o dřevěných hradbách, Themistoklés ji interpretuje jako námořní flotilu, a zvítězí.
• 4. století př. n. l. – Delfy jsou na vrcholu slávy a bohatství. Chrámy, pokladnice, sochy darované vděčnými obcemi i králi pokrývají celé terasy.
• 191 př. n. l. – Delfy se dostávají pod nadvládu Říma, ale věštírna funguje dál, nyní obsluhuje i římské mocné.
• 391 n. l. – Císař Theodosius I. vydává edikt zakazující pohanské kulty. Apollónova věštírna je uzavřena. Poslední věštba, tradovaná básníkem Libaniem, zní melancholicky: „Řekněte králi, že skvělý palác se zřítil na zem, Foibos již nemá přístřeší, ani věštecké vavříny, ani mluvící pramen. I voda řeči umlkla.“

Pýthie: ženy na hranici světů

Srdcem věštírny byly Pýthie – ženy, většinou starší, bezúhonné, pečlivě vybrané. Některé výklady uvádějí, že původně šlo o jednu mimořádně slavnou věštkyni, jejíž jméno převzaly její následovnice. Další ženy, které pak tuto funkci vykonávaly, byly označovány také jako Pýthie, podobně jako se používají jiné tituly pro duchovní či společenské role.

Funkce Pýthie existovala po staletí, přibližně od 8. století př. n. l. až do 4. století n. l., a během této doby se v té roli vystřídalo mnoho žen. Pýthia tak nepředstavuje jen jednu legendární postavu, ale dlouhou linii kněžek, které zprostředkovávaly věštby a duchovní poselství v jednom z nejvýznamnějších náboženských center starověkého Řecka.

Před věšteckým rituálem se Pýthie očišťovaly v posvátném Kastalském prameni, který vyvěral u úpatí Parnasu. Voda tohoto pramene byla považována za součást přípravy na vstup do posvátného stavu, v němž kněžky zprostředkovávaly Božská poselství.

Poté šly Pýthie k dalšímu prameni, ze kterého se napily, aby se probudily jejich věštecké schopnosti. Cestou k prameni, od pramene až do svatyně byly prý zahaleny šátkem a pohybovaly se stále v doprovodu kněží. Také držely půst a žvýkaly vavřínové listy.

Po skončení všech přípravných procedur je kněží odvedli do Adytonu, vnitřní svatyně chrámu, kde seděly na trojnožce nad puklinou v zemi. Zde, patrně za závěsem, věštily, takže je kněží slyšeli, ale neviděli. Pýthie bývaly v Apollónově chrámu obvykle dvě nebo tři.

Pýthia věští

Entheogeny

Moderní geologické průzkumy (Jaan de Boer, John Hale, 2001) prokázaly, že pod Delfami se kříží dva tektonické zlomy. Ze země mohla unikat směs plynů, které mohly navozovat rozšířené stavy vědomí (ESC), tedy otevírat cesty do nadvědomí. Je zvažovaná kombinace etylénu, oxidu uhličitého (CO₂), metanu (CH₄), sirovodíku (H₂S), případně dalších uhlovodíků.

Pýthie, sedící nad puklinou v zemi, tedy mohly vstupovat do skutečné jiné reality, vrstvy prožívání za pomoci těchto psychoaktivních plynů. To, co dnes nazýváme transem nebo rozšířeným stavem vědomí, Řekové nazývali enthousiasmos – doslova „naplnění Bohem“.

Podobný slovní základ má také další související současný výraz – entheogeny. To jsou přírodní nebo syntetické látky, které navozují změněné stavy vědomí s duchovním, náboženským nebo mystickým významem a tradičně se používají v rituálech k prožitku spojení s Božstvím, náhledům do hlubších vrstev vědomí atd.

Tento pojem se používá především v kontextu antropologie, resp. etnobotaniky a zdůrazňuje především způsob a záměr používání dané látky, spíše než její specifické vlastnosti. Název entheogeny se někdy ve volnějším smyslu používá jako obecné označení pro halucinogenní látky, zejména psychedelika.

Eugène Delacroix – Lykurgos se ptá Pýthie

Věštby v jinotajích

Věštby Pýthie pronášely ve stavu extáze, často nesrozumitelně. Kněží, prophétai, tedy proroci je pak překládali do veršů a formulací, které tazatelé dostali. A zde se skrývá další vrstva delfské moudrosti: věštby byly symbolické a víceznačné, tedy nutily tazatele k vlastní interpretaci, k přemýšlení, k zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí.

Slavný lýdský král Kroisos se zeptal, zda má zaútočit na Peršany. Dostal odpověď: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši.“ Řeku tedy nadšeně překročil, ale zničil svou vlastní říši. Delfská věštba nebyla přesná předpověď – byla inspirací k rozvoji vlastní intuice.

Delfy jako centrum moudrosti, filosofie a etiky: delfské maximy

A zde se dostáváme k tomu, co z Delf dělá místo daleko přesahující rámec věštírny. Na průčelí Apollónova chrámu bylo vytesány krátké výroky – Delfské maximy (řecky Delfika parangelmata). Tedy pokyny, příkazy, připomenutí nebo rady pro život. Tradice jich zná 147, ale dvě jsou naprosto zásadní a staly se základem celé řecké – a tím i evropské – filosofie. K těm dalším se vrátíme v jiném článku.

Gnóthi seautón – poznej sám sebe

Tento výrok, připisovaný různým mudrcům (Solónovi, Tháletovi nebo přímo Apollónovi), je pravděpodobně nejzásadnějším filosofickým imperativem západní tradice. Neptal se na vnější svět, ale obrátil pozornost dovnitř. Sókratés na něj navázal celým svým životem a dílem – jeho slavný výrok „Vím, že nic nevím“ je přímým dítětem delfského ducha.

Poznej sebe sama neznamená pouze psychologickou sebereflexi v dnešním slova smyslu. Znamená poznat své místo v řádu Stvoření, svou smrtelnost, své meze, své Božské dary i lidská omezení. Je to výzva k celoživotní práci.

Orestes se ptá Pýthie

Méden agán – ničeho příliš

Apel na míru, rovnováhu, střed. Hybris – zpupnost, přehánění, překročení míry – byla v řeckém světě velkým hříchem, za který Bohové trestali. Delfský chrám tuto hodnotu stavěl doslova na první místo: než vstoupíš a budeš se ptát Bohů, připomeň si, že jsi člověk a máš znát míru, vyrovnanost, harmonii. Tato maxima rezonuje překvapivě současně – v době, kdy přehánění, konzum a neustálý výkon jsou téměř kulturní normou.

Politické a etické centrum světa

Delfy nebyly jen místem osobního věštění. Plnily funkci, která dnes nemá přesný ekvivalent – byly kombinací mezinárodního arbitra, etické autority a diplomatického centra. Аmfiktiónská liga – politicko-náboženský svaz řeckých obcí, který spravoval delfskou svatyni, byl jedním z prvních pokusů o nadnárodní uspořádání v evropských dějinách.

Než některá obec vyhlásila válku, zahájila kolonizaci nových území nebo provedla zásadní politickou reformu, přišla se poradit do Delf. Žádný státník se neodvážil činit závažná rozhodnutí bez rady z Delf, což svatyni dávalo obrovský vliv. Věštírna tak nepřímo formovala politiku celého středomořského světa po staletí. Lykúrgos přinesl z Delf základ spartských zákonů. Solón konzultoval athénské reformy. Alexandr Makedonský se přišel poradit před svým tažením na východ.

Nic není zadarmo

Toto téma je zajímavé z dnešního hlediska, kdy ve spirituální komunitě často slyšíme názory, že ten, kdo dostal Boží dary vidění a intuice, by je měl druhým poskytovat zadarmo. Ale každý se musí nějak živit a všechno je o výměně energií. To, co je zadarmo, nemá cenu. Jak to bylo v Delfách?

Za věštby se platilo formou darů. Některé významnější řecké městské státy si v posvátném delfském okrsku postavily tzv. pokladnice k uchování těchto darů a k odpočinku svých občanů. Nejlépe dochovanými pokladnicemi jsou například pokladnice Athén, Sifnu nebo Sikyonu. Podle archeologických nálezů byly mezi dary sochy, bohatě zdobená keramika, menší plastiky a předměty z drahých kovů, jako nádoby, ozdoby nebo trojnožky.

Pýthické hry: tělo, duch, umění jako jednota

K okrsku patřilo divadlo a stadion pro zhruba 7000 diváků. Pýthické hry, pořádané v Delfách každé čtyři roky, jsou dokonalým obrazem toho, čím Delfy byly. Na rozdíl od olympijských her, kde dominovaly atletické disciplíny, měly hry pýthické od počátku silnou složku uměleckou a duchovní.

Soutěžilo se v hudbě (kithara, aulos – dvojitá flétna), v básnictví, ve zpěvu. Teprve postupně přibyla atletika a závody vozů. Delfy chápaly člověka celistvě: dokonalé tělo bez dokonalého ducha a umění nestačí. Vítěz nezískal zlatý věnec, ale vavřínový – posvátný strom Apollónův. Nebyl odměněn bohatstvím, ale symbolem moudrosti a posvátnosti.

Apollónův chrám v Delfách

Delfy a Sibyla

V antickém světě se pro ženy zprostředkující Božské poselství používala různá označení, nejčastěji Sibyly a Pýthie. Pýthie byly spojeny s Apollónovou věštírnou v Delfách. Sibyla naproti tomu představovala širší pojem pro prorocké ženy inspirované Božskou moudrostí, které nebyly vázány pouze na jedno místo a jejich věhlas se rozšířil po celém řeckém a římském světě. Antika však znala také postavu Delfské Sibyly, legendární prorokyně spojované s Delfami, která patřila k širšímu okruhu věšteckých tradic kolem Apollónova kultu.

Delfy a my

Delfská věštírna zanikla, ale to, co vytvořila, trvá stále. Pilíře delfského ducha jsou překvapivě živé. Sebepoznání – zrcadlo, které dnes nabízí psychoterapie, koučink, meditace, astrologie. Formy se změnily, otázka zůstala: „Kdo jsem?“ Míra – téma, které se vrací v každé době, kdy ji lidé ztratí. Dnes ji hledáme v pojmech jako rovnováha, životní harmonie, mindfulness, udržitelnost, hlubinná ekologie.

A konečně: způsob, jakým Delfy pracovaly s věštbou jako se symbolem a impulzem k přemýšlení spíše než jako s hotovou odpovědí, je filosoficky pozoruhodně vyspělý. Věštírna neodpovídala – kladla otázky. Nevyřešila za tazatele jejich život – otočila je zpět k nim samým.

Gnothi seauton. Poznej sebe sama. Po dvou a půl tisíci letech tato výzva nezestárla ani o den. K této tradici delfské věštírny jako filosofického tázání se nad postavením, smyslem a osudem člověka v životě, světě a Vesmíru se vracíme také my.

Přeji vám krásný den
Vladimír Halama

Podívejte se do našeho obchodu
www.bombastus.cz